4. 4. 1688–11. 9. 1768
Francouzský astronom a kartograf Joseph-Nicolas Delisle se zabýval především pozorováním Slunce. Narodil se v Paříži 4. dubna 1688 jako devátý z jedenácti synů historika a kartografa Clauda Delisle (1644–1720) a Nicole-Charlotte Millet de la Croyère. Po klasickém vzdělání na Collège Mazarin jej pohled na úplné zatmění Slunce v roce 1706 přivedl k astronomii. Základy astronomického počtu mu předal Jacques Lieutaud, později se Delisle stal žákem Jacquese Cassiniho v pařížské observatoři.
Akademik Delisle
V roce 1712 si v kopuli paláce Lucemburku zřídil vlastní observatoř, později své přístroje přemístil do Hôtel de Taranne a v letech 1719–1722 pracoval v Královské observatoři v Paříži. V roce 1714 byl přijat do Francouzské akademie věd jako žák Giacoma Filippa Maraldiho. V roce 1718 se stal profesorem matematiky na Collège Royal, kde mezi jeho žáky patřili pozdější významní astronomové Charles Messier, Joseph Jérôme Lefrançois de Lalande a Jean-Paul Grandjean de Fouchy. Členem londýnské Královské společnosti byl zvolen v roce 1724 a v roce 1749 přibylo i členství v Královské švédské akademii věd.
Rusko
První pozvání do Petrohradu obdržel Delisle v roce 1721 od cara Petra Velikého, aby tam založil astronomickou observatoř a přidruženou školu. Konečné smluvní podmínky byly dohodnuty v roce 1725 (krátce po Petrově smrti) s jeho nástupkyní carevnou Kateřinou I. Do Petrohradu dorazil v roce 1726. Plánovaný čtyřletý pobyt se nakonec protáhl na dvacet dva let. V Rusku se stal zámožným a poměrně slavným – vychoval první generaci ruských astronomů a připravil mapu severního Pacifiku, kterou pak používal mořeplavec Vitus Bering. V roce 1738 vydal v Petrohradě své hlavní dílo Mémoires pour servir à l'histoire et aux progrès de l'Astronomie, de la Géographie et de la Physique, ve kterém poprvé představil metodu pro určování heliocentrických souřadnic slunečních skvrn.
V roce 1740 podnikl výpravu na Sibiř – z Petrohradu vyrazil 28. února a 9. dubna 1740 dorazil do Berjozova na řece Ob – aby zde pozoroval přechod Merkuru přes Slunce. Pozorování 22. dubna 1740 však znemožnilo zatažené počasí; cestou nazpět zaznamenal řadu ornitologických, botanických, zoologických a etnografických pozorování.
Do Paříže se vrátil v roce 1747 a v Hôtelu Cluny vybudoval novou observatoř, na které později pracoval i Charles Messier. Od roku 1753 organizoval mezinárodní pozorování přechodu Venuše v roce 1761 a k jeho přípravě sestavil i mapu míst, odkud byl jev nejlépe pozorovatelný.
Teplotní stupnice
V roce 1732 Delisle v Petrohradě sestrojil rtuťový teploměr a zavedl Delisleovu teplotní stupnici (°D). Za pevný počátek (0°) zvolil teplotu varu vody a chladnější teploty pak měřil podle smrštění rtuti ve statisícinách; Delisleovy teploměry měly obvykle 2400 nebo 2700 dílků, což odpovídalo zimním teplotám v Petrohradě. Stupnice je tak obrácená oproti dnešním – vyšší údaj znamená nižší teplotu. V roce 1738 ji Josias Weitbrecht rekalibroval na dva pevné body (0 °D = bod varu, 150 °D = bod mrazu vody) a v této podobě se Delisleova stupnice používala v Rusku téměř celé století. Weitbrecht jeden ze svých kalibrovaných teploměrů poslal také Andersi Celsiovi, který později (rovněž s obrácenou orientací) navrhl svou vlastní stupnici.
Joseph-Nicolas Delisle zemřel v Paříži 11. září 1768 na mrtvici.
Pojmenováno po něm
- Delisleova teplotní stupnice (°D) – jednotka teploty
- Kráter Delisle na Měsíci (pojmenovaný 1935)
- Hora Mons Delisle na Měsíci
- Asteroid 12742 Delisle
Zdroje a souvislosti
- Joseph-Nicolas Delisle – Wikipedia
- Joseph-Nicolas Delisle – Encyclopædia Britannica