Aristoteles

Aristoteles

384 př. n. l.–322 př. n. l.

Řecký filozof a učenec Aristoteles se narodil roku 384 př. n. l. ve Stageiře (řec. Στάγειρα) na poloostrově Chalkidiki v severním Řecku. Jeho otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Amyntase III. (děda Alexandra Velikého), matka Faistis pocházela z ostrova Euboia. Patří k nejvlivnějším osobnostem starověkého myšlení. Nebyl fyzikem v moderním smyslu slova, ale jeho výklad přírody, pohybu, změny a uspořádání světa dlouho určoval způsob, jakým evropská vzdělanost přemýšlela o přírodních jevech.

Asi v 17 letech (roku 367 př. n. l.) odešel Aristoteles do Athén, kde se stal žákem Platónovy Akademie; setrval v ní dvacet let, nejprve jako student, později jako učitel. Po Platónově smrti (347 př. n. l.) opustil Athény a několik let pobýval v Assu v Malé Asii a na ostrově Lesbos, kde se věnoval mj. biologickým pozorováním. Od roku 343 př. n. l. působil v makedonské Pelle jako vychovatel třináctiletého Alexandra Velikého. V roce 335 př. n. l. se vrátil do Athén a založil zde vlastní školu, Lykeion (Lyceum), nazývanou též Peripatetická škola podle krytého ochozu (peripatos), v němž s žáky diskutoval během procházek. Jeho nástupcem se stal Theofrastos. Aristotelovy spisy zahrnují logiku, metafyziku, etiku, politiku, biologii, psychologii, rétoriku, poetiku i přírodní filozofii.

Proč má Aristoteles místo mezi fyziky

Aristoteles nestál u moderní fyziky založené na měření a matematice. Přesto do přehledu dějin fyziky patří, protože systematicky formuloval otázky o pohybu, změně, místě, čase, příčinách a stavbě světa. Pozdější vědci se k jeho názorům často vymezovali, ale právě tím se ukazuje, jak silně určovaly výchozí rámec evropské přírodní filozofie.

Na webu o jednotkách a fyzice má Aristoteles podobnou roli jako mezník: připomíná období, kdy se ještě nerozlišovala dnešní fyzika, filozofie a kosmologie. Jeho příklad pomáhá vysvětlit, proč byl vznik experimentální metody u Galilea Galileiho a matematické mechaniky u Isaaca Newtona tak zásadní změnou.

Pojem fyzika

Aristotelův spis Fyzika (Φυσικὴ ἀκρόασις, „Přírodovědné přednášky", v osmi knihách) patří k nejdůležitějším textům dějin přírodní filozofie. Řecké označení ta physika znamenalo přibližně „věci týkající se přírody" nebo „spisy o přírodě". Právě z této tradice pochází slovo fyzika, i když jeho tehdejší význam byl výrazně širší než dnešní školní nebo vědecký obor.

Pro Aristotela nebyla fyzika souborem matematických zákonů a experimentálně ověřovaných rovnic. Byla naukou o přírodě (fysis, φύσις), tedy o tom, co má v sobě princip pohybu a změny – na rozdíl od věcí umělých, vyrobených lidskou činností. Spis postupně probírá pojmy přírody, příčin, náhody, pohybu, místa, prázdna, času, nekonečna a nakonec prvního hybatele. Zajímala se o vznik, zánik, růst, pohyb, příčiny, místo, čas, látku, tvar a účel přírodních věcí.

Aristotelova fyzika

Aristotelova fyzika byla především kvalitativní. Nepracovala s přesným měřením, kontrolovaným experimentem a matematickým modelem tak, jak je známe z moderní fyziky. Přírodní jevy vysvětlovala pomocí pojmů jako látka a tvar (hylé a morfé), možnost a uskutečnění (dynamis a energeia), přirozený pohyb, nucený pohyb a čtyři příčiny.

Čtyři příčiny
Každou věc i událost lze podle Aristotela vykládat ve čtyřech rovinách: příčina látková (z čeho věc je – např. mramor sochy), příčina formální (jakou má věc podobu, tvar, definici), příčina působící (kdo nebo co ji uvedl v bytí – např. sochař) a příčina účelová (kvůli čemu existuje – účel, smysl). Důraz na účelové vysvětlování (teleologii) je pro Aristotelovu fyziku charakteristický a moderní věda jej z přírodního výkladu výslovně vyloučila.
Pět živlů a přirozená místa
V podlunárním (pozemském) světě jsou podle Aristotela čtyři živly: země, voda, vzduch a oheň (převzato od Empedoklea). Každý má své přirozené místo: země uprostřed kosmu, nad ní voda, vzduch a nejvýše oheň. Těleso uvolněné mimo své přirozené místo se k němu samovolně vrací – těžké padá dolů, lehké stoupá vzhůru. Pohyb po úsečce (přímočarý) je pro tento svět typický a děje se vždy mezi dvěma místy. Nad sférou Měsíce leží svět nebeský, který je věčný a neproměnný a skládá se z pátého živlu – éteru (aithér); přirozený pohyb éteru je kruhový, proto se nebeská tělesa otáčejí po kružnicích.
Geocentrický kosmos
Aristotelův vesmír je konečný, kulový a geocentrický: Země nehybně spočívá uprostřed a kolem ní se otáčejí soustředné nebeské sféry s planetami a hvězdami. Vnější sféra (sféra stálic) představuje hranici světa. Jako příčinu pohybu sfér Aristoteles zavádí prvního hybatele, sám nehybný, ale uvádějící do pohybu celý kosmos.

V aristotelském pojetí má tedy každá přírodní věc určitý způsob bytí a směřování. Nešlo o síly v newtonovském smyslu, ale o kvalitativní výklad uspořádaného kosmu. Tento obraz světa později silně ovlivnil středověkou učenost a dlouho tvořil základ evropské kosmologie.

Mramorová busta Aristotela
Aristotelova busta

Rozdíl oproti současné fyzice

Současná fyzika je experimentální a matematická věda. Formuluje zákony pomocí veličin, jednotek, rovnic a modelů, které musí být ověřitelné měřením. Zkoumá pohyb, síly, energii, pole, záření, látku, částice i vesmír pomocí metod, které se od Aristotelovy přírodní filozofie zásadně liší.

Rozdíl není jen v jednotlivých omylech, například v představách o pádu těles nebo o stavbě vesmíru. Podstatnější je změna metody. Moderní fyzika se opírá o kvantitativní popis, opakovatelné experimenty, matematickou formulaci a ochotu starší teorii opustit, pokud neodpovídá pozorování.

Pohyb, místo a čas

Velkou část Aristotelovy přírodní filozofie tvoří úvahy o pohybu. Pohyb pro něj neznamenal jen změnu polohy, ale obecně přechod od možnosti ke skutečnosti. Patřil sem růst, zmenšování, proměna vlastností i přemístění tělesa.

Aristoteles se zabýval také pojmy místa, času, prázdna a nekonečna. Tyto úvahy dnes nemají hodnotu jako moderní fyzikální teorie, ale jsou důležité historicky: ukazují, jak se formovaly základní otázky, které později řešili Galileo Galilei, Isaac Newton a další tvůrci moderní mechaniky.

Vliv na dějiny vědy

Aristotelovo dílo mělo mimořádný vliv na antickou, islámskou i středověkou evropskou učenost. Jeho přírodní filozofie byla po staletí autoritativním rámcem pro výklad světa. Právě proto se moderní věda musela vůči aristotelskému pojetí přírody postupně vymezit.

Po úpadku antiky se Aristotelovo dílo udrželo a dále rozvíjelo zejména v arabském světě. Mezi 9. a 12. stoletím jeho spisy překládali do arabštiny syrští křesťané a komentovali je velcí myslitelé islámské filozofie: al-Kindí (9. stol.), al-Fárábí (10. stol.), Ibn Síná (Avicenna, 11. stol.) a Ibn Rušd (Averroes, 12. stol.). Averroovy rozsáhlé komentáře z něj na Západě udělaly „Komentátora" par excellence.

Ve 12. a 13. století byly Aristotelovy texty z arabštiny (a později přímo z řečtiny) přeloženy do latiny zejména v Toledu a na Sicílii. Křesťanská scholastika se jich ujala a sladila aristotelskou filozofii s křesťanskou teologií – klíčovou roli zde sehrál Tomáš Akvinský (13. stol.). Aristotelova fyzika a kosmologie zůstaly dominantním rámcem evropské učenosti až do 17. století.

Rozhodující obrat přinesly tři kroky: Mikuláš Koperník (1543) navrhl heliocentrický systém a tím zpochybnil aristotelsko-ptolemaiovský geocentrismus, Galileiho experimentální studium pohybu zboural představu o „přirozených místech" a rozdílné fyzice pozemského a nebeského světa a Newtonova matematická mechanika pak nahradila kvalitativní výklad přirozených pohybů obecnými zákony platnými pro Zemi i nebe. Namísto kvalitativního výkladu přirozených míst a účelů nastoupila fyzika založená na měření, matematice, síle, setrvačnosti a obecných přírodních zákonech.

Ocenění a uznání

Aristoteles nepatří mezi fyziky v moderním smyslu slova, přesto měl na vývoj přírodních věd mimořádný vliv. Jeho pojetí přírody, pohybu, příčin a změny dalo evropské tradici jeden z prvních systematických rámců pro uvažování o fyzickém světě. Význam Aristotela spočívá také v tom, že právě od jeho Fyziky vede dlouhá cesta k modernímu významu slova fyzika.

Aristoteles samozřejmě nemohl získat novověké vědecké ceny ani ocenění. Jeho uznání spočívá v dlouhodobém vlivu jeho spisů, které formovaly logiku, filozofii, biologii, kosmologii a přírodní nauku po mnoho staletí. Mnohé jeho konkrétní fyzikální představy byly později překonány, ale otázky, které kladl, zůstaly důležité pro vznik vědecké metody.

Aristoteles zemřel roku 322 př. n. l. v Chalkidě na ostrově Euboia. Přesné místo jeho pohřbu není jisté. Podle pozdější tradice mohly být jeho ostatky přeneseny do rodné Stageiry; tamní archeologický nález bývá někdy označován za možný Aristotelův hrob, jeho identifikace však není obecně považována za definitivně prokázanou.

Hrobka Aristotela
Aristotelův hrob

V dějinách fyziky má zvláštní místo: není představitelem moderní fyziky, ale jednou z klíčových postav období, kdy se z přírodní filozofie postupně rodilo vědecké zkoumání přírody.

Časté otázky

Byl Aristoteles fyzik?
Ne v moderním smyslu slova. Byl přírodní filozof, který se zabýval pohybem, změnou, příčinami a uspořádáním světa. Moderní fyzika vznikla až později jako matematická a experimentální věda.
Proč je Aristotelova fyzika důležitá, když byla překonána?
Protože po staletí určovala způsob, jakým se v Evropě vykládala příroda. Moderní věda se vůči ní postupně vymezovala, zejména při výkladu pohybu, pádu těles a stavby vesmíru.
Co znamenalo slovo fyzika u Aristotela?
Nešlo o dnešní fyziku plnou rovnic a měření. Aristotelova Fyzika byla filozofickým pojednáním o přírodě, pohybu, změně, místě, čase, příčinách a nekonečnu.
Jaké jsou Aristotelovy čtyři příčiny?
Aristoteles rozlišoval: příčinu látkovou (z čeho věc je), formální (jaký má věc tvar či definici), působící (kdo nebo co věc vytvořil) a účelovou (kvůli čemu věc existuje). Schéma se uplatňovalo i při výkladu přírodních jevů; účelové vysvětlování bylo v novověké přírodovědě nakonec ze samotné fyziky vyloučeno.
Kdo z arabských a středověkých myslitelů Aristotela komentoval?
V arabské filozofii to byli zejména al-Kindí, al-Fárábí, Avicenna (Ibn Síná) a Averroes (Ibn Rušd), který získal přídomek „Komentátor". Latinské překlady z arabštiny ve 12. a 13. století (Toledo, Sicílie) vrátily Aristotela do evropské scholastiky, kde jej vyložil zejména Tomáš Akvinský.
Je po Aristotelovi pojmenována nějaká fyzikální jednotka?
Ne. Jeho jméno je spojeno hlavně s pojmy jako aristotelská fyzika, aristotelská logika, aristotelská kosmologie a aristotelské pojetí pohybu.

Použity zdroje publikované na serverech Britannica, Stanford Encyclopedia of Philosophy, Internet Encyclopedia of Philosophy a Internet Classics Archive.

Souvislosti

Pojmy spojené s Aristotelem

Nejde o fyzikální jednotky ani konstanty, ale o historické a filozofické pojmy, které se používají při popisu jeho vlivu na dějiny vědy.

Navazující osobnosti na webu